top of page
Obrázek autoraPavel Krejčí

Demokracie jako promyšlený totalitní režim – část 1. svoboda


Demokracie je prý synonymum pro svobodu. Synonymum pro svět, kde jsou si lidé rovni a mají možnost rozhodovat o zákonech, dění ve společnosti; kde mohou svobodně prezentovat své názory a veřejně se projevovat. Rád bych se v následující sérii článků vyjádřil k těmto dezinformacím a uvedl své důvody, proč nesouhlasím a proč považuji demokracii za režim otrokářský, kde je společnost nerovnoprávná a nesvobodná.

Jako první bych se rád vyjádřil k volbám, protože v demokratickém světě rozhodují o všem. Určí, kdo bude vládnout a kdo bude mít moc rozhodovat. Volby nepovažuji za projev svobody, protože už tím, že jdete k volbám, se své svobody vzdáváte. Vzdáváte se možnosti sám něco ovlivnit, o něčem rozhodnout. Pouze ukážete prstem na člověka, o kterém si myslíte, že dokáže nejlépe reprezentovat vaše názory a postoje. Demokracii tedy nepovažuji za vládu lidu, jak se obecně říká, protože lid nevládne, lid si pouze zvolí vládce. Kdysi dávno vládli územím králové. Ti se sami nebo dle krevní linie ustanovili vládci. Jeden člověk spolu se skupinou svých rádců tak rozhodoval o životech statisíců, rozhodoval o životech svých poddaných. Dnes se král neustanoví sám, zvolí ho lidé. Lidé si zvolí svých 281 vládců a spokojeně s úsměvem na tváři se těmto lidem odevzdají v milost a nemilost.

Stačí lidem k pocitu svobody pouze to, že si vládce zvolí sami? Už jen přítomnost nějakého vládce, Parlamentu chcete-li, přeci porušuje slova o svobodě a rovnoprávnosti. Jak může necelých tři sta lidí rozhodnout o životech deseti milionů svých poddaných? Copak je toto svoboda a rovnoprávnost oněch občanů? Rád bych vám zde v tomto prvním díle demonstroval svůj idealistický příklad vysněného světa. Světa, kde jsou lidé svobodní a žijí podle daných zákonů a pravidel, ale bez vládců; pouze s užitím zdravého rozumu. V následujících dílech potom plně rozvinu myšlenku demokracie. Její pojetí svobody, jejího pohled na dělbu moci a podobná témata. Následující text, první článek, prolog – chcete-li, ale je ale důležitý proto, abyste pochopili mé další postoje a názory a věděli, z čeho vycházím a jaká je má vlastní představa o světě.

Představte si, že území České Republiky není jednotný celek, nýbrž stovky až tisíce malých, na sobě nezávislých území, každé se svými pravidly a zákony. Každé z tohoto území budou spravovat všichni lidé společně, přičemž se hned na začátku všichni shodnou, že vražda, krádež a násilí je špatné. Jakmile se na tomto lidé shodnou, zbývá už jen jediná věc – tuto shodu vymáhat. Abych vám řekl jak, musím se dostat k dalšímu bodu. Každý člověk může jednat tak, že nebude jakkoliv zasahovat do životů ostatních lidí. To znamená, naučí se vzájemnému respektu a porozumění si. Zákony, které nás chrání před sebou samými, nejsou přítomné, protože nejsou potřeba. Není potřeba vymáhat povinnou helmu na motorce, protože je to čistě a jen pouze moje věc – a tím, že ji nemám, nikoho neomezuji a nikoho neohrožuji – není tedy důvod toto pravidlo zachovat. Než to někdo napíšete, nutnost mít rožnutá světla v autě je něco jiného – tím, že nejste osvětleni, neohrožujete jen sebe, ale všechny ostatní lidi na silnici.

Nyní jsme v bodě, kdy víme, že vražda, krádež a násilí je špatné. Víme, že nepotřebujeme zákony, které nás chrání před sebou samými. Další věcí, co potřebujeme znát, je, jak budeme dělit práci, jak se budeme kromě sebe starat také o nemohoucí, nemocné nebo prostě o lidi, o které se postarat musíme. Dnes, když jste v práci, stát po vás vyžaduje odvod plodů vaší práce ve formě pojištění a daní. To proto, aby se mohly postavit silnice a nasytit chudí. No, ale to je přeci správné, nebo není? Ne tak docela. My jsme v našem imaginárním světě totiž v situaci, kde jsou si lidé rovni, kde není žádný nadřazený člověk nebo někdo, kdo by vám mohl přikázat, abyste sdíleli plody své práce – chápej peníze. Je špatné vás zdanit, protože je špatné vás nutit udělat něco, co nechcete. Je špatné vás nutit k čemukoliv. Co je ale dobré, co je přijatelné a správné, požádat vás o ty peníze. Pokud budete přesně vědět, co chcete, co se s vašimi penězi stane, proč byste se o ně nepodělili s lidmi, kteří mají stejné cíle? Pokud se tisíc lidí shodne na tom, že ta děravá silnice potřebuje opravit, potom všech těch tisíc lidí dobrovolně dá peníze na opravu, protože tu silnici využívají a chtějí, aby byla v perfektním stavu. Když nedají? No to je jednoduché, ta silnice bude stále plná děr a výmolů. Rozdíl mezi nuceným zdaněním a dobrovolným darováním peněz je ten, že přesně víte, na co své peníze dáváte a hlavně jich dáte přesně tolik, kolik vy sami chcete. Nikdo vám nenařídí je odevzdat, budete o to požádání. Třeba místo silnice chcete bazén, potom dáte peníze na veřejný bazén. Ve výsledku ale jako komunita utvoříte celek; ten udělá to a ten zas tohle a všichni dohromady uděláte vše.

Ted bych se rád vrátil k vymáhání práva a potom budu dále pokračovat propastí mezi bohatými a chudými a řeknu vám, proč dají peníze všichni a ne jen někteří. Člověk má svá nezcizitelná práva na svobodu – nikdo nemůže omezit vaši svobodu. Nikdo vás nemůže okrást, zabít nebo vám jakkoliv ublížit nebo udělat cokoliv, co by vás jakkoliv poškodilo. Otázkou je, jak toto vymáhat, jestliže má každý právo na svobodu? Odpověď je mnohem jednodušší, než by se mohlo zdát. Člověk, který poruší práva někoho jiného, přichází o svá vlastní práva. Každý člověk je vymahatelem práva. To znamená, že každý může jakkoliv potrestat mého vraha. Jestliže já uvidím člověka krást majetek někoho, koho vůbec neznám, mohu já zakročit a podle své vůle ho potrestat, například ho i na místě zabít. Kdokoliv, kdo poruší práva někoho jiného, v tom momentě přichází o všechna svá práva.

Čímž bych se rád vrátil ke společné práci a společnému přispívání na prosperitu a údržbu naší komunity. Řešení je, alepson na papíře, opět vcelku jednoduché. Představte si, jak se bude komunita dívat na lidi, kteří budou využívat všeho, co udělali ostatní, přičemž oni sami neudělali nic. Nepomohli s opravou silnice, a přesto po ní jezdí; nevěnovali peníze na bazén, a přesto se v něm koupou. Nikdo nechce žít ve společnosti, která ho zavrhuje a odvrací se od něj. Naivní a idealistické, že? Smějte se jak je libo, já v tuto společnost věřím. Pokud vy nevěříte, můžete se na to dívat z jiného pohledu. A to z toho, že každý může užívat pouze to, na čem se sám podílel. Po silnici tedy budou moci jezdit jen ti, kteří přispěli peníze – uvědomte si ale, že toto porušuje vše, co jsme si řekli o nuceném odevzdání peněz – protože když se nad tím zamyslíte, pokud bude moci silnici využívat pouze ten, kdo na ni přispěl, budou všichni řidiči nuceni přispět; jde tedy o nátlak, jde o donucení vás odevzdat své peníze. A pokud jde o bohaté a chudé, jestliže jsme ve světě, kde vše stavíme a utváříme společnými prostředky, k čemu je nám více peněz nebo méně peněz? K čemu je v takém světě být bohatý, když nemáte o nic větší práva nebo o nic menší povinnosti než chudí? Postupem času se třeba vytratí i potřeba peněz a kdo ví, směnný obchod možná zvítězí. To je ale příběh na jiný den.

V dalším článku bych rád napsal něco o vztazích mezi komunitami, mezi jednotlivými územími nebo zeměmi. Do komentářů mi napište, co si myslíte, jaký je váš názor; zeptejte se, diskutujte. Diskutujte, ale prosím věcně a slušně. Kritika je pro mě stejně důležitá, jako kladné hodnocení, pamatujte ale na to, že paušální kritika bez konkrétních bodů je k ničemu. Mě osobně by zajímaly vaše názory a váš pohled na to, co si vy představujete pod pojmem svoboda; popřípadě jestli s demokracií souhlasíte, v čem vidíte její úskalí a co a proč byste udělali jinak; nebo v jaké společnosti byste chtěli žít.

12 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


bottom of page