Nehorázné! Kádrovák Halík posuzuje „aktivní odpor proti totalitě“ a předává ceny. Letošní oslava 17. listopadu ukázala v celé ohavnosti, kam během posledního čtvrtstoletí zašlo pokrytectví, které se po celou tuto dobu plouživě šířilo českou společností. Své kořeny má toto pokrytectví u lidí, kteří byli ochotni a schopni odložit veškeré mravní zásady a podřídit je osobnímu prospěchu, chamtivosti, moci, slávě a životu na úkor druhých. Byli to lidé, kteří na konci osmdesátých let, přijímali vysoké funkce v Socialistickém svazu mládeže a poté vstupovali do Komunistické strany Československa, s vidinou bohatství a kariéry. Mnoho těchto lidí pocházelo z privilegovaných komunistických rodin. Mnoho z nich se po listopadu dodnes úspěšně etablovalo v české politice, nebo v podnikatelské sféře. V některých případech platí obojí. Právě na těchto lidech byly bohužel vystavěny takzvané „nové“ polistopadové hodnoty, tak jako „nová“ polistopadová společnost. Nyní sklízíme, my jako celek, hořké plody této pětadvacet let kultivované licoměrnosti. Jejím vrcholem je skutečnost, že někteří z těchto privilegovaných svazáků a komunistů dnes pokrytecky až cynicky předstírají, že urputně bojují tak jako údajně vždy bojovali, proti komunismu. Někteří se ani nestydí veřejně lživě tvrdit, že během totality byli vlastně disidenty a dokonce za to byli i pronásledováni a perzekuováni. Nechvalným příkladem tohoto pokrytectví je normalizační kariérista Tomáš Halík. Vrcholem jeho nechutného a svět urážejícího sarkasmu pak byla jeho účast na oceňování bojovníků proti komunismu, které se konalo v rámci oslav 17. listopadu. Halík figuroval v porotě, která hodnotila zásluhy kandidátů ceny, a cenu pak laureátům i předával. Byl to nechutný žert, výsměch slušnosti, nebo jen dobový paradox? Cena Paměti národa je ocenění, které od roku 2010 každoročně uděluje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Mezi dvěma desítkami dosud oceněných osobností najdeme válečné veterány, disidenty, politické vězně nebo přeživší holocaust, kteří v konkrétní chvíli svého života našli odvahu postavit se zlu a pomoci ostatním. Cenou paměti národa jsou oceňováni lidé, „kteří zažili zlomové okamžiky minulého století doslova na vlastní kůži a kteří svými činy prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost, nejsou prázdná slova. Letošní Ceny Paměti národa měly poprvé mezinárodní charakter a nominovány byly dvě desítky osobností z Čech, Slovenska, Německa, Maďarska a Polska. Ocenění získalo pět z nich. V souvislosti s výročím 25 let od pádu komunismu ve střední Evropě byla letošním nominovaným osobnostem společná zkušenost života v komunistické totalitě a aktivní odpor vůči ní. Uvedené odpovídá pravému opaku toho, co představuje normalizační kariérista a zřejmý pokrytec Tomáš Halík! Stačí pohlédnout do jeho neautorizovaného životopisu a tvrzené se stává nejen patrným, ale i prokázaným. Brzy bude také prokázáno, na základě čeho Halík obdržel atestaci z psychologie, kterou nikdy nestudoval, ale pouze se ohání jakousi komunistickou atestací udělenou na základě návštěvy kurzů „sociální psychologie“ v někdejší Německé demokratické republice, kde se takový předmět vyučoval na vysoké škole Ministerstva státní bezpečnosti (STASI), jako „operativní psychologie“, jež sloužila agentům východoněmecké tajné policie pro verbování a infiltraci svých agentů do „zájmového prostředí“, zejména do okruhu evangelické a katolické církve, nejen v DDR. Nepřekvapí proto ani to, že Halík, dokud nevyplavala napovrch neblahá fakta o jejich intenzivní spolupráci s StB, považoval za své přátele a velmi se zastával dvou nechvalně známých agentů v řadách české katolické církve, Karla Simandla (agent „Jab“) a Františka Jindřicha Holečka (agent „Čeřich“). U mnoha dalších Halíkových kontaktů je policejní minulost taktéž doložitelná. Někteří spolupracovali s StB již jen z titulu svých funkcí. Halíkův „současný“ mecenáš Luděk Sekyra, proslulý svými úzkými kontakty na prostředí organizovaného zločinu, zejména tzv. kmotra Mrázka, byl za předchozího režimu vysokým funkcionářem SSM a členem KSČ. U některých Halíkových kontaktů, je temná minulost oficiálně méně prokázána, nicméně známa. Příkladem může být současný ministr kultury a bývalý hlídač historických archivů bezpečnostních složek Daniel Herman, který za komunismu působil jako prefekt katolických seminaristů a pyšnil se, pro běžné občany nemyslitelnými, návštěvami Blízkého východu a dalších nesocialistických zemí. Není divu, že archivy bezpečnostních služeb od roku 1989 dodnes značně prořídly. S čím ale tato pokrytecká „elita“ nepočítá je to, že některé záznamy z archivů, a to nejen tuzemských, přes veškerou snahu a péči přežily, jak potvrzuje František Doskočil v rozhovoru s Robertem Bucharem, autorem knihy „Revoluce 1989 - Utajené informace ze zákulisí“. Nyní se stávají ztracené archivní dokumenty vítaným kompromitujícím materiálem v rukou různých silových skupin, organizovaného zločinu a tajných služeb. Kolínský kardinál Meisner, možná nikoliv z dobré vůle vyhotovil Halíkovi potvrzení o jeho vysvěcení. Zamysleme se nad otázkou, proč toto potvrzení nebylo datováno? Kdo si myslí, že kardinál Meisner neví, že se oficiální dokumenty musí opatřit datem vystavení?! Pokud by se začala zkoumat další fakta o Halíkovi, vyšlo by pravděpodobně najevo, že skoro nic na tomto člověku není opravdové. Jak známo, jeho vědecké publikace spadají do žánru beletrie a s vědou nemají nic společného, na tom se shodla odborná komise rady vlády pro vědu, výzkum a inovaci. Jeho doktorát i jeho profesura by zasloužili podobné zkoumání. Není totiž možné být profesorem a nemít žádné citované odborné publikace. Tedy kromě případu Tomáše Halíka, který o sobě tvrdí, že je psycholog, aniž by kdy psychologii vystudoval. Na místě je připomínka, že v knihovně Vysoké školy Sboru národní bezpečnosti nalezneme knihu „Lidé a Konflikty“ kterou Halík „spoluautoroval“ u PhDr. Zbyňka Kuchyňky, CSc. A která vyšla v prvním vydání roku 1981 a v druhém roku 1986, tedy v době, kdy měl Halík údajně být neúprosným disidentem. Halík před listopadem 1989 také vyjížděl na Západ, i když to ve svém životopise popírá. Zaměňovat za sociologii jiné obory, jako psychologii, teologii, či filozofii, bez patřičných předpokladů je skutečně nevídaným eskamotérstvím. Ale právě v oboru eskamotáž, eskamotér Tomáš Halík skutečně exceluje, pokud zrovna nedělá kozla zahradníkem. Podívejme se tedy podrobněji na jeho skutečný životopis, který koluje po internetu, a posuďme sami. Méně známý Tomáš Halík (neautorizovaný životopis Tomáše Halíka) Zdroj: internet. T. Halík je synem otce, který v roce 1918 demonstrativně vystoupil z katolické církve a od roku 1945 do roku 1953 pracoval na Ministerstvu informací (de facto ministerstvu cenzury), tedy v nejhorších letech, kdy byla tímto úřadem naprosto zlikvidována svoboda tisku a svobodného projevu. V roce 1954 (sic!) se Halíkův otec stává editorem díla Karla Čapka, tedy v době, kdy Čapek byl komunisty považován za nepřátelského spisovatele. Kde se vzala ta vyvolenost? Sám Tomáš Halík pak dílo otce vydává v roce 1976 (sic!). Kdo asi tak mohl v době tvrdého normalizačního utahování šroubů publikovat? Režimu nepřátelské osoby rozhodně ne! Halík v roce 1972 píše svou v podstatě jedinou samostatnou „odbornou práci“, a to „Křesťanství jako utopie“. Byl za ni oceněn Ústavem ateismu. Podle svých slov však konvertoval koncem 60. let ke křesťanství. Co mu tedy lze vlastně věřit? Normalizační kariérista Normalizační politika KSČ tvrdě postihuje odpůrce, zejména však reformní komunisty. Rozsáhlé personální čistky se týkají zejména organizací, které umožňovaly vycestování do zahraničí a které byly pod tvrdou kontrolou StB. Vyhození jsou nahrazováni lidmi, kteří jsou ochotni – pod heslem „není čas na hrdinství“ – sloužit novému režimu. Halík neváhal a zaměstnal se v letech 1972-1975 v Chemoprojektu! (V této instituci se bez vědomí StB nevyčural ani vrátný – zahraniční úkoly, moře citlivých údajů). Zároveň přednášel v Chemapolu („proslulý“ podnik zahraničního obchodu). V roce 1975 Halík povýšil a začal pracovat jako psycholog (doklady o tomto jeho vzdělání chybí) na Institutu Ministerstva průmyslu České socialistické republiky, kde připravoval vedoucí(!) kádry (de facto řadu polistopadových tunelářů). Zůstal tam až do roku 1984. Během této doby publikoval s jistým Kuchyňkou práci, která posloužila mj. i Vysoké škole SNB. Ale i tady se v podstatě pouze připodepsal, neb koncepčně pracovat Halík nikdy neuměl. Pak se stává psychoterapeutem na Protialkoholním oddělení Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice UK, kde přečká až do převratu. Halík odsouhlasil posrpnovou politiku strany a agilně plnil vše, co komunistům na očích viděl. Zastupoval vedoucího Brigády socialistické práce, byl důvěrníkem ROH, absolvoval podnikové školení pro nestraníky a dvouleté studium stranického vzdělávání a dokonce vzorně zahajoval školení nestraníků. V NDR absolvoval kurs soc. psych. výcviku. Zahrál si také roli psychologa ve filmu normalizačního režiséra Jireše (Katapult). Odmítl podepsat Chartu 77, nikdy se neúčastnil žádného protikomunistického hnutí, nepodepsal žádný protistátní dokument. Jako údajně tajně vysvěcený kněz sloužil první mši v roce 1990. Proč tedy byl (jestliže byl) vysvěcen na kněze. Po listopadu 89 Halík se pokouší intenzivně pronikat do církevního prostoru. Přímo do politiky nemluví, ale je známý tím, že neustále zkoumá, co kdo ví o jeho minulosti. Rád by dělal kariéru, ale bojí se svého stínu. Pro nové vedení církve je podezřelý ze spolupráce s StB, ale podobných podezření je všude kolem tolik, že mu v tomto ohledu nakonec nikdo moc pozornosti nevěnuje. Stane se generálním sekretářem České biskupské konference, prezidentem České křesťanské akademie, kterou založil prof. Zvěřina (Docházel přece před listopadem do podzemních teologických kroužků.) a učí na Katolické teologické fakultě. Pokouší se hezky po estébácku diskreditovat odpůrce prof. Wolfa coby psychicky nemocného člověka. Nakonec však musí opustit fakultu (jeho názory jsou v rozporu s učením církve) a je fakticky vyhozen i z pozice gen. sekretáře ČBK. Soustředí se proto na „akademickou“ kariéru. Má totiž pocit, že se vrátí éra 1. republiky a on by mohl být oním profesorem, jenž má plat na úrovni ministra a zásadním způsobem hovoří do věcí veřejných. Postupně se tedy stane docentem a profesorem. Připíná si tituly a doufá, že v tom spočívá všechna moc a sláva. Je tu však jeden problém. Není schopen sepsat řádnou odbornou práci, jež by byla alespoň na domácí scéně respektována. Stane se tedy profesorem sociologie, aniž by kdo znal nějakou jeho seriózní odbornou práci, sociologický výzkum... Tváří se jako teolog a psycholog, ale důkazy nalézt nelze. Jde tak daleko, že nakonec sám sebe označí za filozofa. Při zoufalé úrovni analytického a syntetického myšlení Halíka, jeho neschopnosti vypořádat se s elementárním zákonitostmi přírodních věd, je tato sebeprojekce opravdu hodně tragikomická. Nakonec najde východisko. Začne psát knihy o sobě, jež jsou protkány citáty moudrých (on sám si žádnými vlastními názory moc jistý není). Knihy a jejich překlady jsou bohatě dotovány (zejména z Německa, neboť Halík ostře hájí zájmy Sudetských Němců a EU a nadbíhá v Německu kdekomu), a tak nehrozí žádné riziko pro nakladatele. Kniha vždy vyjde za dotační peníze a Halík z ní dostane svůj příjem (jedna z odměn za veřejné politické vystupování). V knihách se neustále opakuje a vydává každý rok jednu (jak pravil kritik: vždy se jedná o několikrát použité ponožky). Jednoho dne se osmělí a trik vyjde. Přihlásí své knihy jako odborné práce do tzv. RIV a díky tomu dostane na katedru FFUK velmi slušné peníze. Je to evidentní podvod po všech stránkách. Halíkovi však akademická půda nestačí. Není to pořád ono. Žádné fanfáry, komže, trůny, o kterých tak často snil. Chce být politikem, minimálně prezidentem ČR. Co naplat, že všechny jeho minulostní politické úvahy mají mimořádně infantilní úroveň a jeho prognózy se svojí přesností blíží nule. Je sveřepě přesvědčen o své vyvolenosti. Halík tak dlouho olizuje Havlovi boty, až se dočká veřejně vyřčené věty: Halík by mohl být prezidentem. Od té doby podepisuje jakoukoli petici a dohání to, co jako slouha předlistopadového režimu zameškal. Rád by se zviditelnil i na toaletním papíru. Peníze také nezanedbává a napojí se zejména na penězovody z EU. Vystupuje, kde to jen jde, zvláště na církevní i akademické půdě v různých zemích. Nikdo však neví, co tam říká a pro koho to dělá. Zpětná vazba chybí. Víme jen, že všechny jeho cesty jsou placeny a že Halík by nikdy nic neplatil ze svého (další jeho pozoruhodný charakterový rys). Před rokem se v médiích objevily informace o Halíkově temné minulosti. Halíkovi přátelé zapracovali a tvrdě lobovali za to, aby mu byla udělena Templetonova cena. Zvláště si dali záležet, aby v odůvodnění byla pochválena jeho vylhaná předlistopadová minulost (Templeton sám se dal slyšet, že o Halíkovi nikdy neslyšel.). Dále je oceněna Halíkova práce na poli mezináboženského dialogu. Halík, kromě jednostranných řečí ex katedra, prakticky nikdy žádný mezináboženský dialog nevedl. Brání mu v tom faktická neznalost. Není prostě schopen obstát ve vyhrocené diskusi. Ve skutečnosti totiž nerozumí ani Islámu, ani svému oblíbenému budhismu. A přitom je to tak jednoduché. Nechť religionista konečně napíše odbornou práci. Cena je však doprovozena nemalou finanční částkou. A tak se jistě dočkáme nové odrůdy impotentního Fóra 2000, což je přehlídka ztraceného času a vyhozených peněz. Halík se v podstatě neustále prezentuje a vnucuje veřejnosti sám. Když jej někam nepozvali a on si myslí, že by tam měl být, požádá oddanou služku, aby mu zařídila pozvánku, protože pak to vypadá, že byl chtěn. Zprávy o svých zahraničních vystoupeních si píše sám a žádá poté Českou křesťanskou akademii, aby tyto jeho zvěsti o sobě sama rozeslala na různé adresy a tím ji objektivizovala. Žena, která tak činí, nikdy na žádné podobné akci nebyla a poslušně na sebe bere odpovědnost za Halíkovu sebeprezentaci. Halíkova témata a charakter Halík tvrdí, že akcent na rodinu je nebezpečný a povzbuzuje fašismus (!). Důraz na pouhé občanství, tedy na atomizaci společnosti na jednotlivce, je naopak v pořádku. Halík tak hloupě glorifikuje sovětský model, kdy loajalita k státu byla důležitější než loajalita k rodině. Halík tak dnes prosazuje společnost, jež bude ovládána jeho nadnárodními chlebodárci. Halík prosazuje multikulturní koncept, který opomíjí tradiční uspořádání naší společnosti. Zbaběle se vyhýbá praktické pomoci pronásledovaným křesťanům, nenávidí slovanské pravoslaví, ale úlisně řeší problémy muslimů v ČR. Halík je na objednávku ochoten zdůvodnit cokoli proti našemu tradičnímu světu. Nejkřiklavější bylo jeho prosazování bombardování Jugoslávie. Stačilo, aby tento nehorázný zločin podporoval Havel a Albrightová. I v jiných případech však rád zmíní nutnost globalizace a papouškuje, co si zejména Jiří Pehe přeje. Rád volá do zbraně, ale když na něho někdo zadupe, rychle chameleonsky obrací. Halík se tváří nadnárodně, normální vlastenectví má za neonacismus a fašismus 2. republiky a všechno české mu připadá malé. Opakuje: Neumíme si vládnout sami, a proto nám musí vládnout EU. Tváří se jako součást elit, které jsou nadřazeny místnímu obyvatelstvu. Je však pouhým otrokem oněch samozvaných elit. Halík obdivuje bohaté a mocné (např. Bakalu). Sponzoroval jej mj. i syn bývalého předsedy vlády ČSR Korčák ml. Rád se nechává vozit limuzínou, působí mu rozkoš překračovat pravidla silničního provozu, neb si tak potvrzuje svojí výjimečnost (sám řídit neumí). Štítí se chudobných, i když o nich s nechutí občas slovo prohodí. Bojí se konfrontace s normálními muži, protože ví, že je psychicky i morálně slabý. Je zbabělý a svoje problémy řeší udavačstvím a kuloárním jednáním. Halík se bojí konfrontace s lidmi, kteří fundovaně odporují jeho „myšlenkovému“ světu. Vždy utekl před podobnou diskusí, jelikož by vyšla najevo jeho nejistota a nevzdělanost. I při přátelské diskusi, v níž vystupují lidé jemu blízcí, a to v oborech, ke kterým se hlásí, víceméně mlčí, protože se bojí své nedostatečnosti. Halík je relativně zdatný rétor, jenž nikdy nic relevantního neřekne, klouže po povrchu a vytváří zdání, že ví cosi, co ostatní nemohou postřehnout. V osobním kontaktu však překypuje materiálním konformismem a vulgárností. Jeho neustálé narážky na vliv zednářů mají zjevně působit dojmem, že je součástí mocných, kteří hýbou světem. Tento jeho komplex vytváří koktail: Čapek – pozůstalost – zednáři – jedináček – touha po výjimečnosti - narcismus – matka (o níž nechce mluvit) – touha po kariéře za každou cenu – uzavřenost – úzkost - strach z normálních lidí – nedostatek opravdových přátel - jednání za zády. Halík se rád vydává za velkého znalce umění. Budiž řečeno, že tato část jeho budování image je mimořádně směšná. Halíkův vztah k múzám je toporný a školometský. Prezentuje to, co bylo tisíckrát řečeno, tedy tzv. prověřené hodnoty. Mne si stařecké strniště a banálně posuzuje umělecký svět od Beethovena po Čapka. Chtěl by být prostě vším. Halík nerespektuje dogmata katolické církve (zpochybňuje např. posmrtný život Zmrtvýchvstání...). Proč tedy působí jako její kněz? Jaké je jeho skutečné poslání? Halíkovo nejbližší okolí a několik zrcadel pravdy Nejdůležitější osobou, se kterou to Halík táhne od 80. let, je jistá RNDr. Scarlett Vasiluková – Rešlová, CSc. (CSc. se udělovalo až po schválení KSČ.) Tato vdaná žena s Halíkem dlouho vytvářela tandem, starala se mu o domácnost a organizovala mu život. Byla to údajně emigrantka, ale před listopadem s ním klidně v ČSSR publikovala článek. Sama měla po listopadu politické ambice, ale byla z toho „pouze“ stáž na Michiganské univerzitě. Dle svých slov jela před listopadem do Říma, aby tam ovlivnila příští jmenování pražského arcibiskupa. V čí prospěch? I ona se katolické víře vysmívá, leč s „katolickým knězem“ Halíkem setrvává dodnes. Dle různých pozorovatelů se jedná o vynucený vztah. Kým? P. Odilo Štampacha považoval Halík za „to nejsympatičtější Odilo“ a nějaký čas s ním bydlel. Tento samolibý člen dominikánského řádu, odešel ostentativně z katolické církve, veřejně se přiznal k zednářství a začal střídat církve jako boty. Hraje si na religionistu, nejraději se však také vyslovuje k politice, homosexualitě atd. Po teatrálním přiznání se ke svobodnému zednářství mu měl Halík vyhrožovat, že z něj udělají malou rybu. Kdo jsou oni ti, jež tak učiní? K O. Štampachovi existuje také inspirativní svazek StB. K P. Reinsbergovi se Halík také velmi rád vztahoval, neb byl významnou předlistopadovou církevní autoritou. Halík ho však měl raději až po smrti. Vyprávěl o jejich krásném vztahu, leč farníci P. Reinsberga hovořili jinak. Halík byl pro něho obyčejný oportunista a mimořádně nafoukaný egocentrik. Také by byl rád, kdyby jej chválil zesnulý P. Oto Mádr, poslední skutečný teolog české katolické církve. On tak však nečinil a považoval jeho narcismus, nafoukanost a nedisciplinovanost za vážnou charakterovou vadu. Halík se pomstil a pohrdavě napsal, že Mádr pocházel z malých poměrů, čímž chtěl dát najevo, že jeho původ je mnohem významnější. Kdo však Halíka zná zblízka, ví, že je to buran, který se obléká jako švihák z NDR a na recepci umí překvapit nedůstojnou poživačností a neznalostí etikety. Hraje si na něco, co nikdy tento domažlický syn starých rodičů, nebyl. Mádr byl ovšem šlechtic ducha a vysoce jej převyšoval intelektuálně i mravně. Prof. P. Petr Piťha měl Halíka duchovně formovat. Výsledek: Halík pomlouvá Piťhu, kudy chodí a nesrovnatelně vzdělanější, kultivovanější a duchovnější Piťha je velmi zklamán tím, co z jeho učně vyrostlo.
Comments