Na státní zakázky se političtí gauneři slétají jak masařky na lákavě vonící zdechlinu. Volá mi Láďa: „Hele, musím Tě s někým seznámit, to budeš koukat. Zítra ve 12:00 v pizzerii U Draka v Hradci. Zvu Tě na oběd.“ Znám Láďu natolik, že když něco slíbí, tak vím, že to klapne a že neprojedu zbytečných sto kilometrů tam a zpět jen tak, pro nic za nic. Je neděle a já vyrážím celý nedočkavý na domluvenou tajuplnou schůzku. Otevírám dveře pizzerie a zahlédnu Láďu, jak na mne mává z venkovní terasy. Poháněn hlodající zvědavostí rovnou spustím: „Tak o koho jde, ty tajnůstkáři?“ „Hele, budeme sedět radši venku, aby nás náhodou někdo nešmíroval,“ řekne Láďa a pokračuje: „Je to bývalý vysoce postavený politik, kterého vyštípali, protože se na tu zlodějnu už nemohl dívat. Však uvidíš, támhle jde.“. Otáčím hlavu a vidím přicházet sympatického prošedivělého padesátníka (jehož tvář zná snad každý) v džínách a triku volajícího už z dálky: „Ahoj chlapi, tak co jste si objednali k jídlu, já mám hlad jako vlk.“. Láďa nezklamal, byl to svého času jeden z čelních politiků, kterému pro tuto chvíli budeme říkat třeba Honza. Po vzájemném představení, úvodní výměně názorů na politické dění a dobrém obědě si Honza povzdechne a jen tak ledabyle pronese: „Lidstvo se bude muset, chtěj nechtěj, vrátit zpět k původním pozitivním lidským hodnotám, jinak se v tom zkorumpovaném politickém svinstvu, řízeném gaunery, jednou všichni vymácháme.“. Osmělím se a rovnou se Honzy zeptám: „Můžete to svinstvo podrobněji popsat, napíšu o tom článek.“ Honza se na mne upřeně podívá, pak koukne na Láďu, a ten souhlasně zakývá hlavou a dodá: „Jen mu to všechno řekni, jeho články přebírá dalších dvacet serverů, ať se národ dozví, jak nám ta česká politika funguje.“ Honza usrkne z právě donesené horké kávy a začne popisovat politické principy, z kterých mně chvílemi naskakuje husí kůže. „Dá se tomu říkat společenství gaunerů,“ přejde Honza rovnou k věci, „které vzniklo z potřeby politiků na ovládání veřejného mínění. Asi nikomu neunikne, že někteří politici a strany jsou v médiích trvale, i když se o nich všeobecně ví, že nehorázně zadlužili naši zemi a zbabrali, co se dalo. V podstatě se jedná o vyplachování mozků občanů prostřednictvím placených novinářů a čelních představitelů médií, kteří prezentují to, co si politici objednají. Tento systém si vybudovaly v podstatě všechny politické strany, které se dostaly k moci, tedy i k penězům. Nejdokonalejší a největší propracovanou strukturu řídí Kalousek, protože ji začal vytvářet jako první a dotáhl tento ryze protistátní systém mediální manipulace společnosti k dokonalosti. Čáru přes rozpočet těmto mazaným podvraťákům udělal Babiš. Ten to pochopil a vytvořil si vlastní média a pro jistotu ty nejdůležitější rovnou koupil, a to i přes to, že tištěná média jsou na trvalém objemovém, a tedy i ekonomickém, ústupu. Byla zde vytvořena protiváha stejného, ale tentokrát dominantního, soukromého mediálního vlivu. Zda to je dobře nebo špatně, to se teprve uvidí. Osobně se domnívám, že mediální moc se snadno využije pro vlastní zájmy. Ono to je obrovské lákadlo držet v rukou tak trochu totalitní moc.“ Odmlčí se, přejede si rukou po čele, jako by hledal správnou formulaci pro pojmenování popisované oblasti a pokračuje: „Cenzura nepohodlných informací dosahuje neuvěřitelné absurdity, což je patrné ve všech mainstreamových médiích, která národu předhazují brak z černé kroniky a nepodstatné bulvární informace, neboť se bojí, že je jejich mecenáši vyškrtnou ze seznamu placených sluhů, vybudovaného tzv. „katedrálou“ mediální a politické moci. Tento proces se dá přirovnat k řízené likvidaci nepohodlné, politiky všude proklamované, demokracie, a to úzkou zájmovou skupinou preferující své vlastní zájmy, nikoli zájmy národa.“ „No dobrá,“ odvětím, „ale jak získávají na tuto činnost finance?“ „To je ten zásadní princip, kterým politici degradovali přirozené mravní hodnoty, které by měly být politické elitě národa vlastní,“ říká Honza a pokračuje: „Dělají si ze státních peněz dojnou krávu. Představte si, že při zadání státní zakázky firmě jsou automaticky do ceny započítány finance, například na poradenskou činnost firmy, která má na výplatní pásce (pokud to není vypláceno rovnou na prkno) novináře nebo ještě sofistikovaněji, firma dostává smyšlené faktury za analýzu struktur a procesů v dané oblasti od firem, shodou okolností kontrolovaných anonymním majitelem, se sídlem například na Seychelách. Není výjimkou, že vyvedené finanční prostředky jsou svěřeny pod ochranu renomovaných právních kanceláří, které jsou chráněny zákonem a nemusí sdělit ani policii, komu finanční prostředky nebo nakoupené nemovitosti ve skutečnosti patří a komu je spravují. Bohužel jsou k tomuto účelu zneužívány i některé nadace a nadační fondy, které jsou založené, mimo jiné, i k tomuto účelu.“ „O jaké částky se může v rámci Česka jednat?“ ptám se Honzy. „To nedokážu odhadnout, ale vím, že někteří novináři si přichází až na čtyřicet tisíc měsíčně, u vlivných řídících pracovníků to šplhalo až ke sto tisícům.“ „No a jakou roli v tomto procesu hraje lobbing?“ ptám se. „Zcela klíčovou,“ odvětí Honza „neboť jsou to právě lobbisté, kteří sehrávají hlavní roli v organizaci této zločinecké struktury, tak, aby na politiky nemohl padnout sebemenší stín podezření. Podívejte se na Ratha, ten osel si byl tak jist svojí politickou nedotknutelností, že si ani nepřipustil, že by si někdo mohl dovolit ho sledovat a odposlouchávat. To nejdůležitější, co v celém tomto procesu zaznělo, bylo jeho prohlášení: „Já jsem jen malá čudla.“ A měl pravdu. Těch pár desítek milionů, které se u něj našly, se nedají srovnat s řekou, která teče přes státní zakázky do černých fondů politických stran. Rath to zcela jistě všechno ví, jen je ve hvězdách, zda někdy promluví. Pokud ano, můžeme očekávat politické zemětřesení, které česká politická scéna ještě nezažila. Osobně se domnívám, že se bojí o svůj život nebo o život svých blízkých. Jinak by už dávno zazpíval. Je třeba nezapomenout na to, kdo Rath byl, co říkal a co řídil. Jeho strana, která tento systém praktikuje, je dnes opět u vesla a řídí vnitro prostřednictvím svého ministra přezdívaného zrádce zrádců a nikomu to nevadí.“ „Můžete zmínit alespoň některé konkrétní oblasti, přes které se vyvádí prostředky státu do černých fondů?“ ptám se. „Z těch největších to jsou bezesporu mýtné brány, hazard, Česká pošta, ČEZ, Státní lesy, ale i zdravotnictví nebo armádní zakázky. Jedná se i o celou řadu dalších velkých státních, na míru připravených, zakázek v oblasti právního konzultačního poradenství, ale i informačních technologií a marketingových služeb. V podstatě se jedná o všechna ministerstva a podniky řízené státem. V tuto chvíli se opět veřejnosti předkládá boj proti korupci, ale vzpomeňme si, proč šel Babiš do politiky? Už se na ty křivárny nemohl dívat, neboť požadavky politiků přesáhly všechny únosné meze, a proto odmítl s nimi tuto hru, jíž ale byl do té doby součástí, dál hrát. Přesto po volbách s gaunery vytvořil vládní koalici. To o něčem svědčí, ne? Dalším penězovodem jsou za tímto účelem vytvořené kraje. To byla doslova do očí bijící krádež kompetencí místní samosprávě, a to jen proto, aby mohli pohodlně kontrolovat toky financí plynoucí do regionů. Centralizace moci byla výsadou bolševiků a současná politická reprezentace se k tomuto osvědčenému principu vlády vrátila. Okleštili místní samosprávu o její přirozené kompetence jen proto, aby mohli centralizovaně pohodlně krást.“ Mám na Honzu ještě mnoho dalších otázek, ale po hodinové diskuzi koukne letmo na hodinky a omlouvá se s tím, že má další povinnosti k rodině, slíbil, že se dnes pojedou podívat na nedalekou rozhlednu. Nicméně, nemá nic proti tomu, abychom se příští týden na stejném místě znovu setkali a pokračovali v započatém hovoru.
Comentários