Redakci Infowars.cz s důvěrou oslovil pamětník s pohnutým „polosudeťáckým“ osudem, autor knihy Jak to bylo doopravdy mezi Čechy a Němci, historický badatel pan Otto Peschka, aby veřejnost seznámil s obsáhlejší analýzouo, zabývající se problematikou složité židovské historie.
Jakmile jsme v redakci článek otevřeli a zakousli se do prvních odstavců, klonili jsme se k závěru, že obsah budou čtenáři vnímat natolik etnicky vyhraněným, že jej nebude možné uveřejnit. Když jsme ale poutavé historické shrnutí dočetli do konce, došlo nám, že první plytký posudek byl důsledkem jevu v Čechách velmi častého, a sice osobních hodnocení na základě pouhých hesel a vět, vytržených z kontextu historických dat a souvislostí. I když autor dílo prezentuje jako vlastní názory – což je patrně plodem seriózně odpracovaného, osobitého uchopení historického vývoje v rámci tématu – předkládá cenné a pravdivé údaje, čerpané z relevantních, ověřitelných a uvedených zdrojů.
Byť osobně namítám např. k výrazu „židoameričan“, že se mi příčí, jakož ostatně veškeré pokusy dělit lidi a civilizace pouze dle etnické a nebo náboženské příslušnosti - už proto, jak si vážím mnoha Židů, jejich historického přínosu, i Amíků - každý, kdo dočte článek do konce (a nebude soudit jen z titulku či jednoho odstavce) pochopí, že neobsahuje žádnou rasově motivovanou či xenofobní invektivu. – Že na druhé straně nelze cenzurovat nezbytné identifikační termíny, zvlášť když je nutné definovat vývoj národností, s nimi propojených států a společenských forem. Jakkoliv je související pravda v době novodobého stěhování národů citlivá, a diktátorům doktríny „multikulturalismu“, vnucované euroobčanům totalitním hybridem komunist-fašismu skrze EU aj. struktury, je krajně nepohodlná.
Jestliže si v redakci uvědomujeme, že problém etnických pohybů na planetě, vyvolaných převážně válečnou agresí Západu (viz další důsledek - politováníhodný exodus necelých osmi tisíc Židů z Francie k nucené emigraci do Izraele), až tak netěží z kořenů určitých národů, nýbrž ze svévole světovládců, kteří rozdělují lid napříč etniky, náboženskými hnutími i státy, s cílem vyvolat konflikty, krize až extremismus - pak na konci analýzy pana Peschka čtenář prohlédne, že její smysl a krédo jsou totožné.
Když už i veřejnoprávní „média“ vyzývají k otevírání a diskuzi „korektně zamlčovaných“ problémů, tj. varují před faktickou cenzurou sic nepříjemných skutečností, aby se utajovaných témat neujali extremisté, budiž tento článek příspěvkem do obdobně seriózní diskuze; budiž případným hledáním hranic únosnosti jí samotné. Zvlášť, když téma aktuálně rezonuje s omezováním dovozu izraelské produkce do EU z okupovaných území bruselskou autokracií.
Třeba proto, abychom už nebyli svědky jevů, jako v živém případě násilností, páchaných na ženách v Kolíně nad Rýnem, a jak potírání cenzury nezávislými médii odhaluje, i mnohde jinde po Evropě: propaganda diktatury EU se zpočátku snažila zločiny svádět na řádění jakýchsi mimozemšťanů, v zájmu krytí skutečných pachatelů – uprchlíků (Zdroj: ČRo+).
Mapování problematiky židovské historie sice odhaluje palčivá fakta a může navodit silné emoce. Jenže právě proto, že se zde nevyhýbá pravdě, byť je pro nás všechny na Západě, kdo cítíme aspoň trochu zodpovědnosti, nepřívětivá – arci právě na nás za pekelná „rozhodnutí“ mocipánů neulpěla ani kapka viny. Ale je to především obraz naší civilizace v zrcadle světa.
Ačkoliv se redakce Infowars.cz neshoduje s veškerými závěry a termíny autora článku, až na drobné technické editace jej uvádíme v původní autorské verzi, rozčleněné na tři části, z nichž dnes představujeme první díl.
Opakem bychom se zpronevěřili vytčenému cíli – odhalovat a hájit pravdu, jakkoliv není absolutně odhalitelná; bránit právo na individuální názor a svobodu projevu. Cenzurou závažného historického materiálu bychom podrazili sami sebe.
Za redakci Petr Loucký
Předkládám rozbor soužití Židů s ostatními, opřený o moje životní zkušenosti 82letého pamětníka. Činím tak v dobré vůli k zamyšlení všem, včetně množství skvělých Židů, ale nikomu svoje názory nevnucuji.
Hledím tu rozkrýt, proč po staletí docházelo k antisemitismu a proč i nyní, po holokaustu, k němu dochází znovu.
To abychom poznali příčiny tohoto jevu a našli možnost, jak je – zároveň s organizovanou, proti-muslimskou xenofobií – pokojně odstranit.
Židé to neměli lehké, když byli po staletí z četných zemí Evropy vyháněni.
Ač všestranně nadaní, dříve tu dráždili svojí odlišností. Ti ortodoxní třeba svým neměnným zevnějškem, jako kdyby se byl u nich zastavil čas.
Nebo všeobecně tím, že se dle Starého zákona považují za národ Bohem vyvolený. Tento obrat se ve většinově křesťanské Evropě, v níž jsou si všichni před Bohem rovni, ale i mezi bezvěrci vnímal jako nadřazenost. Adekvátněji by zajisté i na židovské pojetí znělo: Bohem pověřený.
Židovské starozákonní leč mstivé: oko za oko, zub za zub, křesťané překonali novozákonním, odpouštivým: když Ty po mě kamenem, já po Tobě chlebem. Nebo jak stojí v Otčenáši: ...odpusť nám, jako i my odpouštíme našim viníkům, ač se tím, bohužel ne vždy řídili a vedli i proti sobě kruté války.
V peněžnictví obratní židé vstoupili do podvědomí mnohých jako nemilosrdní lichváři.
Velkou, světovou, hospodářskou krizi r. 1929-33 připisovali židovskému bankovnímu systému a na židy svalovali i různá nepotvrzená zla.
Například se tvrdilo, že vedení Židů zosnovalo francouzskou revoluci s následným zakládáním republik a s cílem, oslabit vliv křesťanství, které jim ve feudalisticky uspořádané Evropě překáželo ve směřování ke světovládě.
Toto a jiné vedlo ke zčásti podložené, z větší části nepodložené zaujatosti, v níž ani Češi pod Rakouskou monarchií nebyli žádnou výjimkou.
Dokonalí nejsme nikdo!
Vzpomeňme na naši Hilsneriádu! Ta se týkala vraždy mladé dívky, údajně rituálně spáchané židovským mladíkem Hilsnerem v lese při Polné u Jihlavy v roce 1899. Přítrž této štvanici učinil T. G. Masaryk, tehdy ještě jako univerzitní profesor a publicista. Ten prostřednictvím svých novinových článků pomohl dosáhnout Hilsnerova zproštění viny, když všechna obvinění označil za neprokázaná a proces za etnicky podjatý. Vlivní Židé v USA se mu za to odvděčili tím, že mu v r. 1918 pomohli založit ČSR a stát se jejím prvním prezidentem. - Za první republiky tu Židé požívali největší rovnoprávnost.
Staletý antisemitismus jiných vyvrcholil v nacismu, v jehož koncentračních táborech byli Židé za druhé světové války hromadně likvidováni. Za toto nesmírné utrpení celých rodin včetně dětí si zasluhují hluboký soucit a úctu. Toho se jim též dostává od dnes už demokratických, německých vlád, které se ihned po válce, ústy Konráda Adenauera, zavázaly k dobrovolnému placení vysokého morálního odškodnění Židům za nacistický holokaust, ač Izrael ještě neexistoval. Platit nepřestávají v tichosti a dobrovolně dodnes, už sedmdesát let po válce, a nejspíš ještě dlouho nepřestanou. Tuto dobrou vůli jim už před lety ocenil ministerský předseda Izraele.
Jenomže...
Vedení Židů se z historie nepoučilo a "karty" se po holokaustu náhle obrátily. Jakoby po vzoru nacistů, se nyní - nikoliv Židé všeobecně, nýbrž jejich vedení - vydalo cestou násilí a práva silnějšího, zatímco vlády Spolkového Německa dbají na spravedlnost a mírotvornost.
Vedení Židů si na četných demokratických vládách vymohlo výsadní právo trestní postižitelnosti za pouhé zpochybnění holokaustu. I kdyby to nepocházelo od něho, pak jeho mlčení by se rovnalo souhlasu.
Přitom zesměšňovat Mohameda nebo Krista na kříži může beztrestně každý. Tím židovské vedení dosáhlo neslýchané výjimečnosti. Nic ve zlém, ale tady se přímo vnucuje otázka:
Jsou snad nyní i Židé, po vzoru někdejších nacistů, samozvaní nadlidé? To určitě ne! Tak ale proč potom tato jejich uzákoněná "výjimečnost"?
Tím vším Židy nekritizuji kolektivně. Též tato nepokora, s níž si dost škodí, vychází od jejich nešťastného vedení.
Naopak, jeden z mnohých, pokorných Židů, aktivista N. G. Finkelstein se od zmíněných praktik distancuje. V různých zemích přednáší o neetičnosti zneužívání holokaustu k propagandě. Pozvali jej též na Univerzitu Karlovu. Malou ukázku, jak Židé jeho názory odsuzovali, uveřejnila ČT. Jeho přednášky jsou tím věrohodnější, že též jeho rodiče zahynuli v koncentračních táborech.
Kvůli prolínání zájmů Židů s mocí USA, největší to jejich vlasti, v níž silně ovlivňují tamní proizraelskou politiku, tu pro ně budu používat název Židoameričané.
Z poválečně litovaných Židů se – zas jen vlivem jejich vedení - náhle stala sebevědomá a s všestrannou podporou USA nejobávanější mocnost, dosahující všeho penězi, násilím nebo intrikami tam, kde hrozí, že za rozpoutávání stále nových válek v zájmu Izraele, jsou USA už i demokratickými osobnostmi kritizovány. Ale nepředbíhejme.
Už 70 let (od druhé světové války) jim zoufale vzdorují především Palestinci, jimž Židoameričané ubližují nejvíc, přičemž relativně bezbranné Palestince označují za teroristy a sami sebe, při své agresívní rozpínavosti na úkor Palestinců, za jejich oběti.
Jak? Podle politologa Fabiana Golgo takto:
Potřeba Židů mít svůj vlastní stát i přístup ke svým posvátným místům byla přijatelná. Ale způsob, jakým Židé toto právo po druhé světové válce od OSN získali, byl z morálního hlediska zanedbán.
Mělo dojít k dohodě s arabským světem ohledně určitého území a přístupu k posvátným místům, ale ty se neměly získávat silou tanků.
A i když si toto právo Izraelci vymohli silou tanků, neměli vyhánět rodiny z domovů, zabíjet odpůrce a potlačovat celý národ. Začalo to všechno špatně a pokračuje to stejně špatným způsobem dodnes!
Kolik lidí ví, že na Blízkém východě existuje více než 3,7 miliony palestinských uprchlíků (ještě starý údaj, dnes je počet mnohem vyšší), že mnoho dalších jich žije po celém světě, a že tito lidé chtějí mít právo navrátit se se svými dětmi domů, stejně, jak to učinili židé po holocaustu?
Během arabsko-izraelské války, která následovala v roce 1947 poté, co Palestinu rozdělili na arabský a na židovský stát, uprchla vlna Palestinců.
Židovské jednotky mnoho Palestinců z jejich domovů vyhnaly.
Poté, co v roce 1967 vypukla nová arabsko-izraelská válka, další vlna Palestinců přišla o své domovy, mnozí z nich už napodruhé.
Izrael přitom rozšířil své území a 300 000 Palestinců opustilo západní břeh Jordánu a pásmo Gaza. Většina z nich se nuceně usadila v Jordánsku.
Izrael neústupně trvá na tom, že Palestinci a jejich potomci se nesmí vrátit. Izraelským receptem na řešení tohoto problému je, aby všichni uprchlíci byli absorbováni do ostatních arabských zemí. USA se postavily za Izrael a požádaly vedení Palestinců, aby se vzdalo práva na návrat uprchlíků.
Není divu, že arabský svět je rozhněvaný, když je mu vnucován tento násilný, hromadný exodus obyvatelstva, jež v Palestině žilo po dlouhá staletí!
Palestinci nebyli vinni tím, že židé neměli vlastní zemi. Palestinci přišli do Palestiny až stovky let poté, co židé z ní byli vyhnáni. Proč by tedy měli přijmout, že židé až nyní mají tuto zemi najednou dostat zpátky?
A co je ještě horší: nejen že se tito noví příchozí rozhodli přistěhovat se zpět, ale zbavují se těch, kteří v této zemi právem žili nyní.
Izrael vznikl na základě politiky znepříjemňování života palestinské komunitě, vyhánění Palestinců z jejich domovů, a systematického ničení jejich olivových plantáží a osad. Izraelci jsou iniciátory tohoto konfliktu, nikoliv jeho prvními oběťmi.
Kolik lidí si položí onu důležitou otázku: proč asi tolik Palestinců přistupuje na extrém spáchat sebevraždu tím, že odpálí bombu v kavárně se Židy?
Ve skutečnosti se z Palestinců stali sebevražední atentátníci jen proto, že v celém palestinském národě vládne všeobecné zoufalství. Tady objektivita sdělovacích prostředků naprosto selhává.
Obyčejným lidem, chybí kontext, na jehož základě by mohli řádně hodnotit události. Ten kontext by měly poskytovat sdělovací prostředky. Málokdo je podrobněji seznámen s historií 70tiletého konfliktu na Blízkém východě, a tak většina lidí reaguje pouze na základě neúplných informací.
- Kurzivou podle Fabiana Golgo, v Česku žijícího politologa publicisty.
S nastalou imigrací Arabů i do Evropy vznikly průvodní, etnografické, náboženské i právní problémy, které vedou k obnovení rasismu. K tomu však nemuselo dojít, nebýt uprchlíků, vyháněných z jejich vlasti, čímž to začalo. Tito lidé po ztrátě všeho chtějí se svými dětmi také přežít. Už přes tři generace z nich, kvůli Izraelcům, od narození nepoznali, co je to trvalý domov, mít svoji vlast a ještě jsme světově štváni k tomu, abychom je nenáviděli.
Zájem Izraele a USA o ovládnutí zemí z arabského regionu se zřetelně prolíná. Poučeni přepadením Iráku, za něž USA sklidily vlnu kritiky pro jeho nepotvrzené odůvodnění, přešli ke svržení hlav arabských států jakoby vzpourami zevnitř, ale s dodanými "rebely" a zbraněmi: někdejší Libye a dodnes těžce zkoušené Sýrie.
Ovšem takto, od okraje do vnitrozemí se nekonají vzpoury, tak postupuje válečná fronta! Navíc zájem na odstranění hlav těchto států nemohli mít sami občané, jak je nám lháno, protože těm se předtím zdaleka tak zle nevedlo. Naopak, teprve ve všech zemích, kterých se jen dotkla židoamerická agresivita, následuje těžký rozklad, bída a zlo.
Nevěřte lžím, které syrskému presidentovi Asadovi nasazují „psí hlavu“. Podle věrohodných zdrojů je to mimořádně čestný člověk a věrný manžel.
To trvalé mlžení pravdy od CIA vede k tomu, že ani ten útok civilními letadly na dva newyorkské mrakodrapy a na Pentagon (se čtvrtým, který se nezdařil), se už dávno nejeví tak, jak byl světu oficiálně oznámen, totiž jako teroristický útok Islámců proti západní civilizaci.
Spíš se jeví jako provokace židoamerických tajných služeb na způsob falešného vykřikování: "Chyťte zloděje!"
Praktiky, do nichž pravděpodobně nejsou zasvěceni ani presidenti USA.
Rád bych se mýlil, ale nejsem zdaleka sám, komu se nezdá být pravděpodobné, aby tohle opravdu bez povšimnutí tajnými službami, jimiž jsou USA doslova prošpikované, způsobilo tolik teroristů s tak nápadnou přípravou, jež tomu předcházela, počínaje pilotním výcvikem těžko přehlédnutelných Arabů (údajně ještě k tomu ve veřejných kursech v USA), ale se zájmem jen o řízení letadel v letu, bez startování a přistávání aniž to bylo tajným službám nápadné ihned, a nikoliv až zpětně po činech?!
Opravdu bych se rád mýlil, ale mnohem pravděpodobnější je, že tak silný šok zorganizovali nejvyšší mocní světu sami, za účelem předstírané nutnosti světového tažení proti "společnému" nepříteli, Islámu.
Této nedůvěře se nelze divit, je jen důsledkem letitého lhaní a intrik ve prospěch USA, potažmo Izraele.
Pročpak údajný hlavní viník té letadlové aféry Bin Ládin po tolikaleté, nejspíš jen fingované honičce, musel být nakonec proti vší logice usmrcen ihned při dopadení, při němž se nebránil a měl i poměrně slabou stráž, když ne proto, aby nikomu nestihl říci ani slovo, jak se věci mají ve skutečnosti?
A jak to, že údajný vůdce tak draze stíhaných teroristů s celým tím „divadlem“ tolik krutě mučených zajatců, najednou nejen že neměl pro USA cenu korunního svědka, nýbrž byl k výslechům přímo nežádoucí?
V USA nic neobvyklého. Též pozadí atentátu na prezidenta J. F. Kennedyho nám zůstává dodnes utajováno, když na chlup stejně, taktéž jen údajného, leč nikdy neprokázaného "pachatele" Lee Oswalda rovněž zastřelili ještě dříve, než by jej byli nechali promluvit před soudem. Z oficiálně šířených dohadů o pozadí atentátu na Kennedyho, není věrohodná ani jedna.
Co, jestli se Kennedy - dle svého svědomí - v něčem nespravedlivém vůči Palestincům vzepřel tlaku Židoameričanů stejně, jako jen o něco později taktéž věřící a pověstně svědomitý tajemník OSN Kurt Waldheim?
"Waldheimiádu" jsem sledoval prostřednictvím rakouské televize ORF, ještě po čerstvém skončení zdejší totality. Otřesná událost se odehrála takto:
Dokud byl Kurt Waldheim generálním tajemníkem OSN, hlasoval v jedné záležitosti spravedlivě ve prospěch Palestinců proti Izraelcům. To mu vedení Židů neodpustilo. S jejich "Oko za oko" dalo světu za vyučenou, jak se nevyplácí být proti nim. Až Waldheim změnil předsednictví OSN za post rakouského prezidenta a do této funkce měl kandidovat podruhé, falešně jej obvinili z přečinu, kterého se měl údajně dopustit za druhé světové války, během svého působení důstojníka německé armády na Balkáně. Waldheim sám upozornil, že se na něm takto mstí Izraelité za jeho hlasování v OSN.
Mimochodem, židé jsou roztroušení po celém světě a ve všech vrstvách obyvatel, od nejnižších až po možné hlavy států, bez ohledu na politické systémy. Není divu, že i po letech dokázali nalézt jimi nejhledanějšího, bývalého esesáka Adolfa Eichmanna, když ten se, přejmenovaný ukrýval poblíž jistého pralesa v jižní Americe, což by nedokázala žádná jiná organizace na světě.
Lze tedy těžko uvěřit, že by se bývali byli právě oni o Waldheimovi cokoliv negativního nedověděli ještě před jeho dvojím zvolením do OSN.
Jako usvědčující dokument otiskli Židé ve svém předním, německém časopise údajný „důkaz“, ale nedali si ani tu práci, aby na něm aspoň obstojně vyretušovali znaky, prozrazující i v televizi, že je to jen ze dvou polovin amatérsky složený falsifikát, na což opět poukázal i sám Waldheim: je to patrné z „usvědčujícího“ textu v horní polovině stránky a Waldheimova podpisu ve spodní polovině, která zjevně pocházela z jiné listiny. Za víc námahy jim Waldheim nestál.
Waldheim si na vlastní náklady najal dva přední, nezávislé historiky ze zahraničí, aby v příslušných archívech po celé týdny hledali jakékoliv skutečné důkazy proti němu. Nenašli nic.
Organizátoři kampaně přitom zásadně nevystupovali jako židé, nýbrž jako občané. Na náměstích ve Vídni pořádali podpisové akce proti svému prezidentovi jako občanská iniciativa, ač mezi pořadateli bylo všude možno vidět známé, rakouské osobnosti, herce a umělce židovského vyznání.
Starý Waldheim se dobrovolně vystavil drzému křížovému "výslechu" (jinak se to nedalo nazvat), v přímém televizním přenosu ORF, který vedli dva mladí Židé, ale ani ti tak nevystupovali oficiálně. Jejich příslušnost vyplývala z faktu, že jeden měl povoláním politicky, druhý mediálně co do činění s Izraelem.
Ač Waldheim byl bezúhonným prezidentem a věkově mohl těm dvěma být dědečkem, jednali s ním opovržlivě, doslova jako s vyvrhelem společnosti, až mi mrazilo, jak si tak urážející chování, vysílané televizí mohou ke své platné hlavě státu dovolit.
Stařičký Waldheim jim přesto odpovídal s úctyhodným sebeovládáním. Ani jednou nezvýšil hlas, nýbrž trpělivě odpovídal na všechny jejich drzé provokace, jimiž se jej očividně snažili jen zmást a zesměšnit.
Navzdory průhlednosti celé té kampaně a jejího drzého stylu (nebo spíš právě proto) Waldheim poté zůstal úplně sám, opuštěný všemi, včetně spřátelených hlav států z celé Evropy. Všichni se k němu najednou obrátili zády! - Na webových stránkách zůstává Waldheimovo jméno pošpiněno už natrvalo.
Při jednom tehdejším rokování hlav států v Rakousku, jehož se zúčastnil i náš čerstvě zvolený Václav Havel, všichni prezidenta Waldheima ignorovali! I nováčka Havla už musel tehdy někdo zasvěcený v tom ohledu varovat.
Tak snadno Židé dosáhli svého mstivého "oko za oko". Doslova jimi vyštván už Waldheim podruhé na rakouského presidenta ani nekandidoval a všichni tehdejší státníci Evropy se nápadně obávali, aby nedopadli stejně tak, jako on
S novou generací se i v tomto ohledu v Evropské Unii hodně změnilo. Od přelomu roků 2012/13 dala Evropa Židoameričanům najevo, že už s nimi není jen tak automaticky ve všem zajedno. Spravedlivá Angela Merkelová jako první Izraelcům řekla, že proti nim nic nemá, ale že nemůže souhlasit, aby si Židé bez ohledu na protesty Palestinců stavěli své osady na jejich okupovaném území.
Dnes už tytéž výzvy následují z celého světa, také z Bílého domu, Izrael všechny ignoruje.
Jan Munk, předseda pražské Obce židovské řekl, že nový antisemitismus nevznikl kvůli vlastnostem Židů, nýbrž jen z bezdůvodné nenávisti jejich odpůrců. Opravdu Munk nevidí, čím jeho předáci a někteří souvěrci tolik provokují?
Ze CIA uprchlý operátor Edward Snowden uveřejnil důkazy, že tajné služby USA, tedy potažmo také Židů kontrolují veškerou internetovou a telefonickou komunikaci občanů a vlád různých zemí světa a heslovitě je ukládají.
Tím byl malér CIA završen. Představitelé Evropy, v čele s presidenty Německa, Francie a s premiérkou Angelou Merkelovou, kteří byli také tak špehováni, jak se prokázalo, se proti tomuto narušení spojenecké důvěry od USA ohradili.
Jak bylo řečeno, židoamerická tajná služba dosahuje svých nekalých cílů za pomoci důsledných dezinformací. Při nich jen zatajují, co z toho se odehrává v jejich réžii, nic víc.
Jak je lze "odtajnit"? Logicky všímáním si komu, nebo čemu prospívají.
Například jen co Al-Káida s tolik podivně odstraněným Bin Ládinem už zevšedněli, jsme teď zas pro změnu dennodenně zahlcováni podrobnými in-formacemi o hrůzostrašných zvěrstvech jakéhosi Islámského státu, který ale ve skutečnosti žádným státem není a s islámem nemá společného vůbec nic, než jenom ten nápadně nastrčený, matoucí název. Přitom je od počátku rovněž nápadně dobře organizován, financován a vyzbrojen. Kým asi?
Podle Eurozpráv.cz z 16. 3. t. r. iráčtí vojáci zajali tři poradce, kteří tzv. Islámskému státu pomáhali. Jeden byl údajně z USA, jiný z Izraele.
Víra Islámistů se dle předsedy Muslimské unie v ČR Muhameda Abbase, s ukázkami takového terorismu neslučuje a také on je veřejně odsoudil.
Znovu bych se nejraději mýlil, ale nemohu nevidět, že všechny tyto zrůdné zprávy slouží jen USA a Izraeli, s cílem co nejvíc vyhecovat všeobecnou xenofobii vůči 1,6 mld. bezkonfliktních Islámců na celém světě, což se bohužel daří, jak lidé až fanaticky důvěřují mediálním lžím.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu konstatoval, že židé jsou v Evropě pronásledovaní a vyzval je, aby se z Evropy vystěhovali.
Nic ve zlém, ale neslyšel jsem, že by například byl také nabádal k zanechání urážek muslimské víry, nebo že by byl zakázal zločinné stavění židovských osad na okupovaném území Palestinců. Ne. Je mi líto, ale tyto provokace naopak pokračují, přičemž evropské vlády na ochranu Židů platí nemalé výdaje z daní nás všech. Ale pozor:
Tato analýza nesmí být chápána jako antisemitská!
Jako částečný sudetský Němec moc dobře vím, co obnáší vyhecovaná kolektivní nenávist vůči nevinným. Sám jsem ji po válce s naší rodinou zažil.
Maminku Češi zbičovali a znásilnili, babička se kvůli jejich zvěrstvům oběsila. (Viz moji knihu Jak to bylo doopravdy, mezi Čechy a Němci). Kolektivní nenávist nepřeji znovu nevinným židům, ale také ani skutečným islámcům, - nikomu!
Moji kritiku si nezasluhují Židé všeobecně jako takoví, ti jsou svými nejvyššími rovněž manipulovaní, nýbrž nešťastný způsob jejich vedení.
Vrchní zemský rabín Karol Sidon šokoval názorem na izraelsko-palestinskou válku, k níž v případě uznání palestinského státu prý určitě dojde a z níž prý aspoň vyjde jasný vítěz. Alibisticky dodal, že on sám si ji nepřeje. Kdo jiný ale, než vedení Židů si ji může přát, když tím jasným vítězem je už předem dán nesrovnatelně vyzbrojenější Izrael? Palestina tak nemá šanci přežít ani zrození svého vlastního státu. - A zase jen válka, a válka, s bombovými odvetami.
Většina válek svět nezlepšila, nýbrž jen uvolnila místo pro nové zlo!
Jediné, účinné řešení žido-islámského konfliktu vidím shodně s papežem Františkem, v jeho slovech:
"Je třeba odstranit příčiny terorismu."
Jak? - Zamysleme se nad otázkou:
Dokázala by izraelská vláda zanechat nepřátelství a vrátit Palestincům všechno, co jim neoprávněně vzala, hlavně domovy a plantáže pro obživu, čímž všechno to zlo začalo? Netanjahu určitě těžko, ale vidím to jako jediný možný předpoklad soužití světa v míru.
Tomu by musela předejít zásadní změna stylu vedení židoameričanů. Změna k pokoře, tedy opačným směrem, než jakým se vydalo po holokaustu.
Kdyby to dokázali, nebyla by to jejich prohra, nýbrž naopak doposud největší vítězství v dějinách, totiž vítězství sama nad sebou, jak to svým způsobem od druhé světové války již sedmdesát let příkladně dokazují všechny vlády Německé spolkové republiky, za což sklízejí uznání, včetně už také od Izraele.
Těžiště moci a přistěhovalectví židů by - podle mé vize - nemělo být v Izraeli, kam se bez neustálé rozpínavosti na úkor Palestinců prostě nevejdou, nýbrž mělo by zůstat v jejich největší druhé vlasti - v USA, ovšem transparentněji než doposud.
Izraeli by pak lépe svědčila duchovní dimenze, funkčností a rozlohou skromnější na způsob Vatikánu, hlavně ale bez přistěhovaleckých a tím i neustále rozpínavějších ambicí.
Měl by být centrem židovské víry s jejich svatými místy, nikoliv agresivity, jež rozhodně bohulibá není. Toho by muselo být dosaženo dohodou, jak bylo po světové válce dobře zamýšleno v OSN.
Takové řešení by vedlo ke světosáhle nejsnášenlivějšímu soužití.
Pokora není slabost. Vždyť nejuctívanější už přestávají být hrdí
vojevůdci válek. Těch máme až po krk. Jsou to vzestupně mírotvorní vůdcové lidstva, jakými byli a jsou Ghándí, Dalajláma, nejméně pět posledních papežů a jistě i další. Společná jim všem je právě ta příkladná pokora.
A uprchlíci?
Rovněž pokorná a světem uznávaná kancléřka NSR Angela Merkelová nedbá hrozící ztráty popularity a řídí se hlasem svědomí, když na svůj národ příkladně převzala těžký úkol, přijímat a pomáhat největšímu počtu uprchlíků se zuboženými matkami a dětmi postiženými válkami, a k tomu s velice náročným oddělováním nebezpečných živlů, nacházejících se mezi nimi. Tím potvrzuje, jak politicky i mravně vysoko přečnívá nad jinými státníky světa.
Naproti tomu se musím stydět za zjednodušující, protiuprchlické sobectví, populisticky šířené našimi prezidenty Klausem a Zemanem, a za naše nelidské zacházení s uprchlíky, jež ministr vnitra Chovanec ještě zneužívá k poťouchlému tvrzení, že „uprchlíky nemůže nutit, aby tu zůstali, když tu zůstat nechtějí.“(!) Stydím se za naše už chronicky nezpůsobilé vlády, za spoustu nenávistných Čechů, kteří A. Merkelové spílají nejsprostšími nadávkami a od surového, poválečného vyhnání nevinných Němců se v podstatě nezměnili.
P.S.:
Tuto esej a článek, ve kterém jsem pádnými argumenty hájil Bělobrádkovu omluvu sudetským Němcům, mi uveřejnilo jedno nezávislé, internetové médium, kde jsem učinil tuto zkušenost: esej o Židech mi čtenáři v rubrice ohlasů jednomyslně uznali za přínosnou a pravdivou a mě označili za velice zkušeného a moudrého muže.
- Článek o Bělobrádkově omluvě mi naopak jiní čtenáři téhož média jednomyslně pohanili a mě označili za žalostného blbce, kterého je škoda času číst.
Typická vizitka české mentality. - Ostatně i světového Havla nenávidí pouze Češi.
_______________________________________________________________________________
Vydáno, na podporu demokratické, názorové plurality, když jinak v Česku fatálně selhal princip nezávislých médií, jako ochrany proti zájmům nadnárodních mediálních společností.
Otto Peschka (82), výtvarník, autor pamětnické knihy Jak to bylo doopravdy mezi Čechy a Němci.
Comments